V každom prípade však
A) myslím, že viac ako kritiku chcel komunikovať povzbudenie – nie niekoho “sprdnúť” za zlo, ale ukázať návod/cestu k dobru – k tomu ako sa pastieri majú a môžu čo najviac podobať Pastierovi Ježižovi z Nazareta
B) myslím, že tento návod/cesta je totál aktuálny pre každého kresťana, teda toho, kto sa chce podobať Ježišovi a mať osobný vzťah s ním (aspoň ja tak vnímam to, čím by malo byť “kresťanom”) – o to viac, ak sa akokoľvek ocitá v pozícii “pastierstva” – čo len z nedostatku iných ochotných do služby
In English je jeho príhovor napr. na http://www.catholicnewsagency.com/news/ ... ria-12908/
Taký ale hodne skresaný výcuc v CZ je na http://www.umlaufoviny.com/index.php?a= ... ra-v-kurii
K tomu su tam aj ine pekne texty, napr. http://www.umlaufoviny.com/index.php?a= ... zervativcu
Ale úplný text je na http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21255
a stojí za POZORNÉ SEBAKRITICKÉ PREČÍTANIE A PREMEDITOVANIE
Pápež dal text do prehľadných 15 bodov – 15 chorôb, ako ich sám nazval, takže čitateľsky ústretové aj pre tých odchovaných na “instatných messagoch o 3 slovách”, ktorým text o dĺžke 1 strany už robí problémy, o knihách ani nehovoriac
((Krásna je napr VÝZVA K SEBAIRÓNII v bode 12 – no ak človeku chýba schopnosť zasmiať sa na sebe samom a nebrať sa príliš vážne ako pupok sveta – tak radšej nech do pastierskej služby ani nejde… veľmi sa sklame, doráňa a odíde urazený s pocitom, že ako je zlý svet nevďačný a proti nemu… fňuk fňuk…
Ale veľmi aktuálne a úderné sú aj ďaľšie výzvy na METANOIU – PREMENU MYSLENIA o sebe a svojej službe, vyjadrené napr. slovami:
1. Nemoc spočívá v pocitu „nesmrtelnosti“, „imunity“ nebo dokonce „nezastupitelnosti“…Kurie, která neprovádí sebekritiku, neaktualizuje se a nesnaží se být lepší, je tělem nemocným… Často tato choroba plyne z patologie moci, z »komplexu vyvolených«, narcismu, který nadšeně hledí na svůj vlastní obraz a nevidí Boží obraz ve tváři ostatních. Zvláště těch nejslabších a potřebných. Protilékem na tuto epidemii je milost cítit, že jsme hříšníci a říkat si z celého srdce: „Jsme jenom služebníci.
2. Druhou nemoc nazval papež „martismem“ (od jména Marta) a spočívá v přehnané aktivitě. Jsou jí postiženi ti, kteří se pohrouží do práce natolik, že nevyhnutelně opomíjejí „ten nejlepší úděl“, totiž posadit se Pánu k nohám…
3. Třetí nemoc spočívá v mentálním a duchovním „zkamenění“…Je to nebezpečí ztráty nezbytné lidské vnímavosti, která nám umožňuje plakat s plačícími a radovat se s radujícími! Je to nemoc těch, kdo přicházejí o „Ježíšovo smýšlení“ (srov. Flp 2,5-11), protože jejich srdce postupem času tuhne a stává se neschopným milovat bezpodmínečně Otce i bližního…
4. Čtvrtou nemocí je přepjaté plánování a funkcionářství. Dochází k tomu, když apoštol všechno puntičkářsky plánuje a věří, že vytvořením dokonalého plánu se věci skutečně pohnou… Dobře vše připravit je nezbytné, ale vystříhat se přitom pokušení chtít obsáhnout a pilotovat svobodu Ducha svatého, která zůstává vždycky větší, štědřejší než jakékoli lidské plánování (srov. Jan 3,8). Tato choroba propuká, poněvadž „je vždy snadnější a pohodlnější uvelebit se ve vlastních statických a neměnných pozicích.
5. Pátou nemocí je špatná koordinace. Nastává, když se oslabuje společenství mezi jednotlivými údy, tělo ztrácí svoji harmonickou funkčnost a ukázněnost a stává se orchestrem produkujícím hluk, protože jednotlivé údy nespolupracují a neprožívají ducha společenství a týmu. Když noha říká ruce „nepotřebuji tě“ anebo ruka hlavě „poroučím já“ působí to rozpaky a pohoršení. NO COMMENT
6. Šestou nemocí je duchovní Alzheimer, tedy zapomenutí na „dějiny spásy“, osobní dějiny s Pánem, na „první lásku“ (Zj 2,4). Jde o postupný úpadek duchovních schopností, který dříve či později způsobí člověku vážný handicap… Vidíme to na těch… kteří kompletně závisejí na svojí přítomnosti, na svých vášních, rozmarech a mániích; na těch, kteří kolem sebe budují bariéry a zvyky a stávají se stále více otroky idolů, které si vyrobili vlastníma rukama.
7. Sedmou nemocí je hašteřivost a prázdná sláva, když se zdání, barva šatů a odznaky cti stanou primárním životním cílem…
8. Osmou nemocí je existenciální schizofrenie. Je to choroba těch, kdo žijí dvojím životem; plod typického pokrytectví průměrnosti a postupující duchovní prázdnoty, kterou nemohou zaplnit doktoráty či akademické tituly. Choroba, která postihuje často ty, kteří opustí pastorační službu a zabývají se pouze úředničinou, čímž ztrácejí kontakt s realitou a s konkrétními lidmi. Vytvářejí si tak svůj paralelní svět, ve kterém dávají stranou všechno, co přísně učí druhé, a ve skrytu sami začínají žít životem značně nevázaným. Při této chorobě je nanejvýš urgentní a nezbytná konverze (srov. Lk 15,11-32). NO COMMENT
9. Devátou nemocí jsou řeči, reptání a drby (klebetenie). O ní jsem mluvil už mnohokrát, ale nikde ne dostatečně. Je to vážná choroba, která začíná snadno, někdy třeba jen pár slovy, zmocní se člověka a učiní z něj „rozsévače koukolu“ (kterým je satan) a v mnoha případech „chladnokrevného vraha“ pověsti vlastních kolegů a spolubratrů. Je to nemoc zbabělců, kteří nemají odvahu mluvit zpříma a mluví za zády. Svatý Pavel varuje: „Dělejte všecko bez reptání a váhání. Tak z vás budou lidé bezúhonní a bezelstní“ (Flp 2,14-15). Bratři, střežme se terorismu klevet! NO COMMENT
10. Desátou nemocí je zbožšťování představených. Je to choroba těch, kdo nadbíhají představeným a doufají, že se jim od nich dostane přízně. Jsou oběťmi kariérismu a oportunismu, prokazují čest lidem a nikoli Bohu… Takoví prožívají službu jenom s myšlenkou na to, co mají dostat a nikoli na to, co mají dát. Jsou malicherní, nešťastní a inspirovaní pouze vlastním a fatálním sobectvím…
11. Jedenáctou nemocí je lhostejnost vůči druhým, když někdo myslí pouze na sebe a ztrácí upřímnost a vřelost lidských vztahů…
12. Nemoc pietních tváří, totiž nevrlých a sveřepých lidí, kteří se domnívají, že k vážnosti potřebují melancholickou a přísnou tvář a s druhými – zvláště těmi, které považují za podřadné – zacházejí rigidně, tvrdě a arogantně. Tato teatrální přísnost a neplodný pesimismus jsou ve skutečnosti symptomem strachu a vlastní nejistoty. … Neztrácejme tedy onoho radostného ducha, oplývajícího humorem, ba sebeironií… i ve svízelných situacích.
Velice nám prospěje dobrá dávka zdravého humoru. Je dobré často recitovat modlitbu sv. Tomáše Mora. Denně se ji modlím a dělá mi dobře. VYGOOGLÍ NIEKTO…? tú modlitbu Tomasa Mora o humore asi…
13. Nemoc hromadění majetku nastupuje, když se apoštol snaží zaplnit existenciální prázdno ve svém srdci materiálními statky nikoli z nezbytnosti, nýbrž proto, aby se cítil bezpečným. … Napadá mne anekdota: Kdysi španělští jezuité popisovali Tovaryšstvo Ježíšovo jako „lehkou kavalerii církve“. Vzpomínám si na jednoho mladého jezuitu, který během stěhování nakládal na kamion svoje věci: kufry, knihy, předměty a dárky, a přitom poznamenal: to má být ta lehká kavalerie církve?
))14. Nemoc uzavřených kroužků, ve kterých se příslušnost k nějaké skupince stává silnější než příslušnost k Tělu a někdy i k samotnému Kristu. Také tato nemoc začíná vždycky dobrými úmysly, ale postupem času zotročuje a stává se rakovinou, která ohrožuje Tělo a způsobuje mnoho zla – pohoršení – zvláště těm nejmenším našim bratřím. Nejzáludnějším nebezpečím je sebeničení či palba do vlastních řad. Je to zlo, které zasazuje rány zevnitř (srov. slova Pavla VI., který v souvislosti se situací v církvi mluvil o „satanově dýmu, který nějakou štěrbinou pronikl do Božího chrámu“ – homilie 29. června 1972). A Kristus praví, že »každé království proti sobě rozdvojené zpustne« (Lk 11,17). NO COMMENT
15. A poslední je nemoc světského profitu a exhibicionismů, když apoštol svoji službu transformuje na mocenské postavení a svoji moc na zboží, za něž získává světské zisky či větší moc. Je to choroba lidí, kteří nenasytně usilují o růst vlastní moci a za tímto účelem jsou schopni očerňovat, pomlouvat, nactiutrhat a diskreditovat druhé… Přirozeně proto, aby se exhibovali a dokázali, že jsou schopnější než druzí. Také tato nemoc Tělu velmi škodí, protože přivádí lidí k ospravedlňování jakéhokoli prostředku, jen aby se dosáhlo cíle…
Bratři, tyto nemoci a takováto pokušení jsou přirozeně nebezpečím pro každého křesťana a pro každou kurii, komunitu, kongregaci, farnost a církevní hnutí a mohou se vyskytovat na rovině individuální i komunitní.
Je třeba vyjasnit si, že jedině Duch svatý – duše mystického Kristova Těla - uzdravuje každou nemoc.
Duch svatý podporuje každé upřímné úsilí o očistu a každou ochotu k obrácení. On nám umožňuje chápat, že každý úd má účast na posvěcení těla i na jeho oslabení.
On je promotorem harmonie. Augustin říká: »Dokud nějaká část patří k tělu, není jeho uzdravení beznadějné, avšak, co je odděleno, nelze ošetřit, ani uzdravit« (Sermo, CXXXVII, 1).
Uzdravení je také plodem uvědomění si choroby
a osobního i komunitního rozhodnutí léčit se trpělivě, pečlivě a vytrvale.“
Amen.
Nech sa stane tak aj s nami, v nás a medzi nami – teda to uvedomenie si choroby a rozhodnutie liečiť sa “trpělivě, pečlivě a vytrvale.“
Shalom!
M.
